11.den, 27.7.2000, čtvrtek - 129 km, 7:06 h., pr. 18 km/h

Další fotky z 11. dne

Na to, že jsme spali tak vysoko, bylo v noci teplo. Ráno rozdělujeme spravedlivěji stan na dva díly, abych odlehčil poškozenému zadnímu kolu. Doposud jsem stan vezl jen já a na kole se to zřejmě podepsalo, i když zase těch pár kilo by ho nemuselo rozházet. Z kempu odjíždíme o půl osmé a po pokračujícím sjezdu kupujeme hned v první vesničce bagety a na slunci snídáme. Pokračujeme dále dolů údolím a míjíme mohutnou pevnost Marie - Terezie postavenou na skalním útesu.
Přijíždíme do Modane (1057 m/m), kde ústí 13 km dlouhý silniční tunel, tvořící hlavní spojnici Itálie s Francií. Má tu začínat cyklisty obávaný, 17 km dlouhý úsek po hlavní silnici, plné kamiónů. Máme však štěstí, neboť 12.7.2000 (tedy před deseti dny) byla zprovozněna nová dálnice, vedoucí souběžně se starou silnicí a odklánějící všechen nebezpečný provoz. S úsměvem na tváři pokračujeme po prázdné silnici a obdivujeme novou dálnici, která je z velké části postavena na pilotech a utopena v tunelu. Do St. Michel přijíždíme po 50 km s průměrem 25 km/hod, ale končí tu naše klesání a začíná stoupák na Col du Telegraphe. Na konci městečka nabíráme vodu a hned začínají serpentiny, vlnící se převážně lesem. Celé stoupání pozorujeme vysoko na skále vojenskou pevnost, podle které se sedlo jmenuje. Cestou dojíždíme strašně funícího silničáře a v jedné vracečce se dostáváme i před něj. V poledne nás silnice přivádí do sedla Col du Telegraphe 1566 m/m, nabíráme vodu z kohoutku a jedeme dolů do lyžařského centra Valloire (1430 m/m). Na poslední chvíli kupujeme bagetu a na lavičce obědváme. Zde mi poprvé a naštěstí i naposledy, padá kolo opřené šlapkou o obrubník. Nic se nerozbilo.
V jednu hodinu vyjíždíme z města a hned bez varování začíná prudké stoupání. Po jídle nic moc. Silnice se dlouho vlní údolím, až teprve na jeho konci začínají serpentiny, na jejichž začátku dostáváme parádní impuls do těla, když vidíme na silnici namalovanou velikou českou vlajku se jmény Svorada a Padrnos. Také se s námi dává do řeči jeden Belgičan na silničním kole a kus jede vedle nás. Po naší odpočinkové zastávce nám však ujíždí. Serpentinami se dostáváme až na dohled sedlu Galibier, k horské hospodě, kde nabíráme z kohoutku vodu. Dále se silnice vlní širokým údolím a teprve, když už jsme téměř pod vrcholem, začínají parádní serpentiny, v téměř kolmé skalní stěně. Jedu co můžu a říkám si, teď už nesmíš zastavit! V protisměru nás míjí a povzbuzuje náš známý Belgičan a také lidé v autech k nám nejsou lhostejní a troubením nás popohání kupředu. A už je to tady - vrcholová zatáčka a cedule Col du Galibier 2645 m/m. Je 15:30 hod. a z Valloire to bylo 16 km. Čekám chvilku na Honzu, fotíme a jdeme ještě kousek výše k orientační tabuli ve výšce 2704 m/m, odkud je fantastický výhled 360° na okolní hory, včetně Mont Blancu. Po dostatečném nasycení se výhledem, sjíždíme o kousek níže k ústí tunelu pod Galibierem, který je zavřený. Navštěvujeme suvenýry a kupujeme pohlednice. O kousek dále míjíme památník jednoho cyklisty a pokračujeme ve sjezdu. Cestou se nám otevírá parádní pohled na horu La Meije (3987 m/m), s krásným ledovcem na hřbetě. Sjíždíme do sedla Col du Lautaret 2058 m/m, kde odbočujeme vlevo na Briancon. Až sem jsme jeli stále po dost rozbité silnici, která nás nutila mít ruce na brzdách a oči na stopkách, ale tady začíná kvalitní povrch. K tomu silnice bez prudkých zatáček, a tak frčíme rychlostí 65 km/h, skoro až do Brianconu (1321 m/m). Na začátku města nastává dopravní zácpa, kterou pomalu objíždíme kudy se dá. V jednom místě mě málem sráží auto odbočující doprava k benzínce, ale naštěstí jsem to včas ubrzdil. Následkem je pouze vytržené lanko přední brzdy z utahovacího šroubku. Severovýchodně za městem je vidět cyklistům známá hora Mont Chaberton (3136 m/m), se zbytky vojenské pevnosti na vrcholu.
V Brianconu máme možnost vybrat si ze dvou cest na jih do Guillestre. První vede přes Col d´Izoard (2361 m/m) a druhá podle řeky Durance. Vzhledem k tomu, co jsme už přejeli a co nás ještě čeká, volíme jednodušší variantu podle vody. Sedm kilometrů za Brianconem, před Prelles, se zajíždíme podívat na kemp který se nachází kus od silnice. Při odbočování z hlavní se mě ještě snaží přejet řidička auta, která mě zřejmě přehlídla, ale oba brzdíme včas. Dnes mám na to nějak smůlu. Pár stovek metrů před kempem nalézáme v lesíku u řeky krásné místo na stanování, neváháme a hned ho obsazujeme. Dvěstě metrů od nás je korýtko s pitnou vodou i záchody u tenisových kurtů. Večeříme a uléháme do stanu při mírně zamračené obloze.
Další fotky z 11. dne

12.den, 28.7.2000, pátek - 127 km, 8:33 h., pr. 15 km/h

Další fotky z 12. dne

V noci i ráno trochu mrholí, proto rychle balíme stan a přesouváme se k tenisovým kurtům na zápraží správcovské boudy. Zatím co snídáme, stává se z mrholení solidní déšť. Naštěstí okolo osmé hodiny přestává a my vyrážíme. Jedeme po hlavní silnici na jih a po pravé straně máme hluboký kaňon řeky Durance, ve kterém je ještě ukryta železnice. Občas mrholí, ale není to tak hrozné. U Mont - Dauphin jedeme okolo veliké vojenské pevnosti, postavené na osamělé skalní plošině v údolí. Hned za pevností odbočujeme doleva do Guillestre (1000 m/m) a za ním už začínají serpentiny do Vars. Silnice má úplně nový povrch, tak to stoupá skoro samo. V jednom místě mě začíná předjíždět skupinka cyklistů, silničkářů v důchodovém věku a jeden z nich mě překvapuje dokonalým :"Dobrý den." Načež já vypustím už nacvičené: "Bonžůr". Zaskočil mě tak, že jsem mu schopen odpovědět svojí mateřštinou až potom. Mraky se postupně roztrhávají a začíná svítit sluníčko. Jedna zatáčka střídá druhou až se dostáváme do údolí, které nás dovádí do vesničky Vars (1639 m/m). Stavujeme se v pekárně pro bagety a pokračujeme ve stoupání do Les Claux (1900 m/m), vyhledávaného lyžařského a bikového centra. Světový rekord v rychlostním lyžování byl stanoven právě zde. I když okolní hory na to vůbec nevypadají. Ale protože tu sníh není, obsadili městečko bikeři a to né ledajací. Jen ti nejlepší ve sjezdu a dualu. Právě se tu totiž koná závod Světového poháru a současně i Mistrovství Evropy. Zajíždíme se podívat na depa a rozhodně nemůžeme přehlídnout stany našich stájí. Zrovna je tréning na dual slalom a jezdců s českými reprezentačními barvami se to tu jen hemží. Nejvíce mě dojalo, když hned co jsme sem přijeli, vystoupila kousek od nás ženská z auta a z kufru vyndala igelitku s nepřehlédnutelným nápisem: "Albert drží ceny při zemi." Na chvilku jsem si připadal jako doma. Nutno dodat, že Michal Maroši zde zajel vynikající 5. místo ve sjezdu. Chvíli tu očumujeme a vyrážíme zase dále.
Stoupání už není tak prudké, míjíme malé jezero s rybáři a po 6 km jsme na Col de Vars 2109 m/m. Je okolo poledne, tak obědváme na lavičkách na slunci a zároveň sušíme stan. Následující sjezd je spíše utrpením pro kola, protože stav silnice je slušně řečeno mizerný, dokud se nenapojíme na hlavnější silnici z Itálie. U Chatelard míjíme ve vysoké skále postavenou další pevnost a v údolí rozpadající se vojenské budovy. Ještě 5 km sjezdu a jsme v Jausiers (1220 m/m). Tady odbočujeme vlevo a začíná stoupání na nejvyšší vrchol našeho putování - Col de la Bonette. Bereme vodu hned u silnice a jedeme. Nejsme zatím rozhodnuti, jestli horu přejedeme ještě dneska (je před 15 hodinou) nebo až zítra. Rozhodneme se podle toho, jak nám to k nebesům pošlape. Zpočátku nám fouká docela silný vítr do zad a serpentiny nás rychle zvedají nad údolí. Silničkou vylámanou ve skále se dostáváme do druhého údolí k chatě s občerstvením a pitnou vodou ležící v nadmořské výšce 2000 metrů. Slunce parádně svítí, obloha vymetená, tak proč nejet dále. Dalšími serpentinami a přes mostek vjíždíme do třetího údolí. Chvíli se silnice mírně vlní loukami a pak opět serpentiny, postavené pěkně nad sebou. Dole v údolí vidíme přijíždět s houkačkou záchranku a milicii a za chviličku už nás míjí. Jedeme dále a po pár metrech vidíme místo nehody a ošetřovaného cyklistu. Patrně ho porazilo jedno z aut, okolo teď stojících. Raději pokračujeme dál a myšlenky směřujeme k něčemu příjemnému. Jsme v širokém údolí s jezerem a stoupání je na chvíli mírnější. Zastavujeme, tak jako již mnohokrát, dlabeme musli tyčky a díváme se před sebe, kudy asi tak údolí opustíme, když se všude zvedají skoro kolmé stěny. Po chvilce pozorování vidíme na jedné ze skal blýsknout se sklo auta a je nám to už jasné. Přesně tam se po pár kilometrech škrábeme serpentinami. Ale ty výhledy stojí za to. Dojíždíme do sedla Col de Restefond 2687 m/m, kde se nachází mohutné vojenské opevnění, podzemní bunkry a bludiště. Je tu několik informačních tabulí a cedule se zákazem kempování v celé oblasti. To však stále ještě není vrchol stoupání. Silnice pokračuje stále výš. Místy asfalt mizí a je nahrazen štěrkovou cestou. Naštěstí aut tu moc nejezdí, jinak by pěkně prášili. Pořád si říkáme, že už musíme vidět vrchol a konečně se nám to plní. Za ostrou levou zatáčkou se naproti přes údolí vypíná krásný vrchol Cime de la Bonette, nápadně podobný naší Sněžce. Objíždíme mírně do kopce údolí, míjíme hned u silnice betonové bunkry a podaří se nám i pozorovat z blízka horského sviště. Dojíždíme na křižovatku, kde je možné se zkratkou vrcholu kopce vyhnout a pokračovat dále na Nice nebo jet ještě výše pod vrchol. Neváháme ani okamžik a pokračujeme výš. Po pár metrech začíná silnička stoupat naprosto maximálně. Napsat, že je to okolo 25 %, vůbec daný kopec nevystihuje. Máme nejlehčí převody, stojíme ve šlapkách a dřeme jako koni. Pomalinku se suneme výš a výš k nebi až konečně za zatáčkou vidíme stát auta a víme, že jsme to dokázali. Ještě potlesk od lidí u auta a už jsme u vrcholového kamene. Col de la Bonette 2802 m/m, je 18:00 hod. Silnice nevede až na samý vrchol, ale objíždí ho trochu níže, proto se vydáváme výš pěšky. Pěšinka nás dovádí do výšky 2862 m/m na úplný vrchol Bonette. Ten pocit se nedá popsat. Kdo už nějaké kopce zdolal, ví o čem mluvím. Absolutní ticho, dokonalý rozhled 360°, všude samé hory a nad hlavou naprosto modré nebe. Na vrcholu je orientační tabule, kde nalézáme, kterým směrem je asi Praha a kudy pojedeme k moři. Koketuji s myšlenkou přespat někde pod vrcholem a podívat se tak na určitě fantastický západ a východ slunce, ale rozum bohužel vítězí. Slunce se pomalu sklání k obzoru a stíny se protahují, tak se raději vracíme ke kolům a oblékáme na sebe všechno teplé. Já i kulicha a pletené rukavice (rozhodně nelituji). Sjezd dolů je naprostá bomba, škoda jen zase rozbité silnice. Projíždíme sedlo Col des Grandes 2505 m/m a za ním projíždíme polorozbořené budovy Camp des Fourches. Míjíme veliké stádo ovcí a sešup pokračuje serpentinami. Na jednom hrbolu při rychlosti nad 50 km/h se mi daří nechtěně si s naloženým kolem trochu zalítat, ale po dopadu pokračujeme vesele dále. V další osadě nabíráme vodu a začínáme hledat místo na přespání. Bohužel marně, údolíčko je moc úzké. Projíždíme St.Etienne (1148 m/m) a až za ním nalézáme za mostkem přes řeku solidní plac na stanování. Po 28 kilometrech sjezdu z Bonette. Stavíme stan mezi keříky a stromy na horské louce, voní tu nějaké koření, cvrčí cvrčci a hučí řeka. Spím lépe než mrtvola.

Další fotky z 12. dne

13.den, 29.7.2000, sobota - 133 km, 8:16 h., pr. 16 km/h

Další fotky z 13. dne

Ráno je pěkná zima, rychle balíme a po sedmé odjíždíme. Pokračuje sjezd kaňonem Valabres, podél řeky Tinée do St. Sauveur. Po 23 km promrzlí nakupujeme v pekárně bagety a hned se do nich na lavičce pouštíme a v kašně nabíráme vodu. Slunce se zatím dostává trochu výše a otepluje se. Odtud je to do Nice k moři jen pouhých 55 km. Za dvě hodinky bychom tam mohli být, ale už předem jsme se rozhodli si trochu zajet a podívat se na Grand Canyon du Verdon. Ovšem odbočku před St. Sauveurem jsme minuli, tak si pár km zajíždíme krásným kaňonem červených skal. Po zjištění omylu se vracíme před St. Sauveur a už odbočujeme správně na Col de la Couillole. Parádní uzoučká silnička, tak pro jedno auto, se vine skalami a tunely stále výš. Slunce začíná pálit, ale naštěstí je tu dost stromů u silnice. Vysoko nad sebou na konci údolí vidíme vesničku Roubion (1400 m/m) a po nekonečném stoupání jí také projíždíme. V té chvíli už jsme téměř bez vody na suchu a marně hledáme nějaké napajedlo. I všechny potoky, které přejíždíme, jsou v celé oblasti vyschlé. Za vedra stoupáme ještě 5 km a jsme v sedle Col de la Couillole 1678 m/m. Zkouším hydrant u silnice, ale voda nikde. Proto se nezdržujeme a hned pokračujeme dolů do Beuil (1450 m/m). U křižovatky objevujeme otevřený obchod a jdeme nakupovat. Obědvám čokoládovou roládu s litrem mlíka, banány a jsem spokojen. Ještě tak najít vodu. Naštěstí asi 10 metrů za křižovatkou na Puget je veliké napajedlo. Plníme flašky a chladíme se ve studené vodě, i když je tu jen 24 °C. Začínáme klesat do fantastického kaňonu červených skal. Teď, když už máme vodu, míjíme několik pramenů podél silnice. Projíždíme první tunel a u dalšího zjišťujeme, že se dá objet po staré cestě, vylámané ve skále, s mnoha malými tunely a mohutnými převisy, visícími nad námi. Auta zde nesmí, pouze pěší a snad i cyklisté. Celý kaňon se nazývá Gorges du Cians a je opravdu super. Ani nevím ve kterém místě, ale najednou se místo červených skal objevují bílé. Pokračujeme sjezdem až na konec kaňonu k řece Var ve výšce 365 m/m. Kousek vedle stojí Karosa české vodácké cestovky, čekající na své pasažéry. Na teploměru u jednoho baráčku je 34 °C.
My jedeme dál proti proudu řeky Var, po mírně stoupající silnici, ale za protivného protivětru. Projíždíme městečko Puget - Théniers a za ním nacházíme u silnice krásný sad broskví. Zastavujeme a jdeme na obhlídku, jestli tu na nás něco zbylo. A máme štěstí, některé stromy ještě nejsou otrhané. Cpeme se broskvemi na místě a ještě jich pár bereme sebou. Přijíždíme do městečka Entrevaux (515 m/m), kde kupujeme pohledy, bereme vodu a fotíme hrad na kopci. Pokračujeme několika tunely stále údolím řeky Var, až před městem Annot odbočujeme vlevo do bočního údolíčka a stoupáme mezi pěknými kopečky do sedla Col de Toutes Aures 1124 m/m. Odtud sjíždíme ke krásnému jezeru Lac de Castillon a vesničce St. Julien, kde při sjíždění k pláži nabíráme pitnou vodu. Přehradu objíždíme po východní straně a hledáme nějaké místo na kempování, ale marně. Navíc je tu zákaz stanování. Přejíždíme hráz přehrady, postavenou ve tvaru podkovy, a dojíždíme až k jižnímu okraji jezera. U pláže rozbalujeme na lavičkách naše nádobíčko a chystáme se vařit večeři. Po chvilce k nám přicházejí dívka s klukem s dotazem česky, jestli jsme češi. Jasně, že jsme! Dáváme se do řeči. Oni cestují s bágly stopem a protože se jim na plážích u moře moc nelíbilo, tak jsou chvíli tady u jezera. Dostáváme od nich radu, že máme zakempovat v blízkém lesíku, sousedícím s pláží, ale musíme si najít místo ještě za světla, protože je tam spousta podpapíráků. Sami si tam odcházejí postavit stan. My ještě dojídáme a pak se vydávám na průzkum terénu. Nacházím v lesíku už nejlepší místečka obsazena několika stany a obytnými auty a také jak jsme byli varováni, na každém druhém kroku je podpapírák. Je to úplně neskutečný. Nakonec nalézám jedno místo na křižovatce pěšinek, kam se stan vejde. Spolu s Honzou čistíme prostor od šišek a větviček a stavíme stan. Stmívá se a i my uléháme. Po chvíli se nám zdá, že někdo okolo chodí a Honza tvrdí, že slyší, jak někdo otvírá zip (brašny máme stále venku na kolech a nesundáváme je). Když ale vykoukne ven, nikdo nikde není. Asi se nám něco zdálo. Kolo jsem předtím zamknul ke stromu a víc není co ukrást, tak spím klidně.

Další fotky z 13. dne

14.den, 30.7.2000, neděle - 122 km, 7:52 h., pr. 16 km/h

Další fotky z 14. dne
Po probuzení zjišťujeme, že se nám nic neztratilo a o půl osmé odjíždíme pryč z lesíka. Po pár stovkách metrů se dostáváme na pass Col de la Blanche 800 m/m a odtud jedeme dolů do Castellane. Kupujeme v pekárně na náměstí bagety a hned na lavičkách snídáme. Z Castellane vyjíždíme silnicí podle řeky Verdon, kde je několik kempů hned za sebou po obou stranách cesty. Už tady, po pár kilometrech, se řeka Verdon začíná pěkně zakousávat do okolních skal a vytváří tak pěkné údolí. Stoupáme zase do výšky asi 1000 m/m před městečko la Palud sur Verdon, kde je odbočka vlevo, na severní vyhlídkovou silnici nad Grand Canyon du Verdon. Je 23 km dlouhá a dovede nás zase zpět do la Palud. Ale to až později, teď je 10 hodin a my odbočujeme a stále stoupáme výš. V jednom místě, asi 30 metrů před námi, vstupuje najednou na silnici zprava statný býk. Uprostřed se rozhlíží a pak pokračuje bez zájmu dále. Ani mě nenapadlo fotit, škoda.
Přijíždíme do první vracečky a už je tu také první vyhlídka do kaňonu. Parádní zářez do krajiny. Jedeme dále a stoupání je čím dál tím prudší. Přes několik vyhlídek se dostáváme do sedla 1285 m/m, kdy se díváme na hladinu Verdonu z výšky přibližně 800 m. Naštěstí pro nás, začíná sjezd, kdy musíme projet i jeden tunel, kde se však usídlilo několik horských koz a názorně nám ukazují, jak dokážou vyšplhat po téměř kolmé skále až nad ústí tunelu. Serpentinami sjíždíme níž a máme krásný výhled na jižní stranu kaňonu. Sjezd má také minimálně 11 %. Několik km jedeme po hraně kaňonu a poté se vracíme na sever do la Palud, odkud jsme vyjeli. Nabíráme pitnou vodu a ochlazujeme se, protože počasí je dokonale slunečné. Pokračujeme po severní cestě a vyjíždíme do dalšího sedla 1100 m/m, odkud se už vezeme z kopce dalších 20 km. Cestou opět perfektní výhledy na kaňon a na jezero Lac de St. Croix s lodičkami. Tady před jezerem je nejzápadnější a nejvzdálenější místo naší cesty a okolo 13 hodiny se po 1633 km začínáme vracet domů. Vzdušnou čarou jsme 1020 km od Hradce Králové.
Přijíždíme k jezeru Lac de St. Croix a hned jedeme k pláži. Opíráme kola ve stínu pod stromem a jdeme si zaplavat. Voda je nádherně modrá, čistá a osvěžující. Po koupeli obědváme a já ještě krátím zásoby energie z domova - oříšky v čokoládě a sušené meruňky. Přejíždíme most přes řeku Verdon a odbočujeme vlevo na jižní cestu okolo kaňonu Verdon. Stoupáme serpentinami do Aiguines, s perfektním výhledem na jezero a náhorní plošinu za ním. V jedné zatáčce míjíme v příkopě auto na střeše a připomíná mi to důležitost dobrých brzd v těchto kopcích.Což nevím jestli můžu říct o těch svých :-). V Aiguines stavíme u kašny s vodou a okamžitě do ní namáčím přilbu a začínám vyplachovat flašku na vodu. Zrovna, když mám ruce pod vodou, koukám, že ke mě připlouvají dvě soro půlmetrové ryby. Tak to asi pitné nebude. Zvedám hlavu a metr přede mnou je jasná cedulka se škrtnutým kelímkem. No nic. Jedeme dále a po pár set metrech jsou veřejné WC, kde bereme snad už pitnou vodu. Stoupáme dále až sedla Cirque de Vaudale ve výšce 1202 m/m, kde je ze zatáčky nádherný výhled na kaňon. Cestou je ještě možné natankovat pramenitou a chladivou vodu u jedné skály. Z vrcholu stoupání vede silnice chvíli dolů a chvíli zase nahoru a stále po jižní hraně kaňonu. Cestou je několik vyhlídek na především severní stěnu kaňonu, kde jsme jeli dopoledne. Přijíždíme až k perfektním úzkým tunelům s okny, vykopanými ve skále. Akorát musíme dát bacha v jednom neosvětleném tunelu, který zrovna zatáčí. Odtud už jen sjíždíme v závěsu za motorkou k mostu Pont de I´Artuby, nad stejnojmenným kaňonem. Tento most zná z fotek asi každý. Je to skvělé stavební dílo a ta propast pod ním je závratná. Každý fotíme most z jedné strany a jedeme dále, pro změnu do kopce. Stoupání máme dneska už plné zuby a moc nám to nejede. Navíc je stále vedro a povrch silnice okolo kaňonu připomíná spíše tankodrom. Tady vůbec nemají hladký asfalt, jako u nás, ale jen štěrk zamačkaný v asfaltu. Konečně jsme v nějakém sedle, ani nevíme jak vysoko a začínáme klesat do městečka Comps. Na první křižovatce je trochu chaos ve značkách a nejsme jediní, kdo tu zrovna hledá správnou cestu. Vylučovacím způsobem nalézáme tu pravou odbočku a ještě tu na WC nabíráme vodu na večer. Jedeme dále směrem na la Bastide. Projíždíme širokým údolím plným luk a protože se blíží čas večerní, zajíždíme asi 3 km za Comps na jednu louku. Je tak 300 m daleko od silnice a ze všech stran je kryta stromy. Prostě skoro dokonalé, jen ta tráva by mohla být měkčí. Vaříme večeři, stavíme stan a jdeme spát. Konečně zase bude klidná noc.
Další fotky z 14. dne

15.den, 31.7.2000, pondělí - 126 km, 6:40 h, pr. 19 km/h
/ /

Další fotky z 15. dne
Klidná noc to byla jen pro mě, Honza by mohl vyprávět o něčem jiném, ještě že máme dost toaleťáku. Ráno nikde není žádná rosa a stan je dokonale suchý. Zato zima je slušná. Vracíme se na silnici a jedeme mírně do kopce do la Bastide (1000 m/m), kde na WC nabíráme vodu. Ovšem pekařství, ani nic podobného jsme neobjevili, tak musíme za snídaní dále. Přijíždíme na hlavní silnici č.85 do Cannes a po kilometru je po levé straně pekařství i s potravinami. Snídáme rovnou před obchodem a vyhříváme se na slunci.
Následuje stoupání na průsmyk Col de Valferrie 1169 m/m, odkud v dálce vidíme pobřeží a moře. Je 9:45 hod. Po solidní silnici klesáme do Escragnolles a serpentinami ještě níže až pod další sedlo, na které je to samozřejmě do kopce. Naštěstí jen kousek a jsme nahoře - Pas de la Faye (981 m/m). Sjíždíme do St. Vallier a odtud na dnes snad poslední sedlo Col du Pilon 786 m/m. Pak už jen sjezd do Grasse a dál do Cagnes. Pár km před Cagnes mě při sjezdu potkává první defekt - do zadního kola se zapíchl centimetrový plíšek. V tom vedru vyměňuji duši a pumpuji duopístem. Na kraji Cagnes ještě stíháme navštívit před polední pauzou supermarket a hned na proti němu, ve stínu na parkovišti, obědváme a mlsáme. Bagety jsme dostali přímo z pece úplně horké, však jedině takové jsou vynikající. S přibývajícím časem se z nich stávají gumové žvýkačky. Zlatý náš chleba.
Projíždíme Cagnes mezi proudy aut a malých skůtrů a na okraji Nice se ve 14 hodin vrháme na první možnou pláž. Moře má krásnou modrou barvu, ne nadarmo se to tu jmenuje Azurové pobřeží. Voda má teplotu 23°C a vzduch 28 °C. Koupání v moři je super a pocit, že jsme se sem dopravili po vlastní ose, ten také stojí za to. Po chvíli se přesouváme o kousek blíže k letišti, abychom měli lepší výhled na letadla, která přilétají a startují nepřetržitě za sebou. Válíme se na lavičce pod palmami, koukáme přes pláž na moře a jsme dokonale v pohodě. Po odpočinku jedeme dále po šestiproudé silnici okolo letiště a hned za ním najíždíme na pobřežní promenádu. Všude plno lidí - pěšky, na in-line bruslích i na kolách. Míjíme přístav plný pěkných jachet a zrovna také odplouvajícího trajektu. Ke konci Nice odbočujeme od moře a jedeme po hlavní na Monaco. Čeká nás nechutné stoupání okolo pohádkových paláců, ale výhledy na pobřeží a moře stojí za tu námahu. Projíždíme tunel a začínáme klesat do Monte Carla - Monaca. Celé město máme jako na dlani. Jsme v druhém nejmenším státě na světě. Chvíli trvá, než najdeme správnou cestu na pobřeží, ale už jsme na promenádě a okukujeme zaparkované luxusní jachty. Projíždíme tunelem pod kasinem, který je znám především ze závodů Formule 1. Za tunelem odbočujeme vlevo a dostáváme se ke Casinu. Nikoho známého tu nevidíme, tak jedeme dále skrz Monte Carlo směrem na Menton. Ještě se snažíme zavolat si domů, ale mají tu i vlastní telefonní síť a Telecom France nepodporují. Stoupáme trochu od moře, všude výstavní vily. Už jsme si skoro zvykli na neustálý proud automobilů a skůtrů, ale přesto rádi odbočujeme vpravo na Cap Martin, kde by podle mapy měl být kemp. Cedule však nikde. Projíždíme vilovou čtvrtí a prudce klesáme k moři. Mají tu pěknou promenádu s lavičkami, tak tu zastavujeme a protože kemp jsme nenašli, rozhodujeme se přespat nějak tady. Večeři nevaříme, pouze dojídáme, co nám zbylo po obědě. Jsme přímo na Cap Martinu, 20 m od moře, máme výhled na Menton a italské pobřeží a když trochu popojdeme rozedraným pobřežím k moři, tak vidíme i Monaco a letadla startující z Nice. Okolo nás vede přes Cap Martin chodníček pro pěší (jsou tam schody) do Monte Carla a Monaca. Spousta lidí tu běhá a chodí na procházky se psi a asi se podivují, co se jim to tu uvelebilo na lavičkách.
Já lepím duši, co jsem v poledne píchnul a spravuji Honzovu klasickou pumpičku, kterou se rozhodně pumpuje lépe než duopístem. Když mám zalepeno, tak si říkám, že mé zadní kolo by potřebovalo ještě trochu přifouknout a když se na něj podívám, zjišťuji, že je zase prázdné! Že by nová duše měla vadu? Nemá, to jen já mám štěstí, že píchnu dvakrát za den. Tentokráte je to 5 mm dlouhý skleněný střep. Pokračuji tedy v lepení. Už teď mohu říct, že to byly jediné dva defekty za celou cestu, a to pobřežní silnice jsou plné střepů. Po setmění ještě pozorujeme ráj světel v Monacu a Mentonu. Usínáme na lavičce za šumění vln a pod nebem plným hvězd.
Další fotky z 15. dne

předchozí	začátek	další

Created by Maxx Desing Studio 2000